úterý 3. prosince 2013

Cesta medvěda

Nikdy bych mou třídu nenazvala jinak, než divočinu. Zvířata jsou ale v podstatě společenská stvoření.

Mezi masožravci je hierarchie. Alfa má hlavní slovo. A všichni se jím chtějí stát. Avšak Alfa může být jen jeden. Ostatní se z toho stresují, do hořko-sladkého konce.
Následně tu máme býložravce a jejich každodenní dilema, zda-li obětovat kamaráda a přežít, nebo být dobrým přítelem na rožni. Nikdy nepochopím jejich nerozhodnost. Být býložravcem, tak kamaráda střelím do nohy, jen ať jsem co nejdál od smečky.

V takové společnosti nemá jednotlivec žádnou šanci. Proto kdybych se měla znovu narodit, chtěla bych být medvědem. Neboť medvěd je sám, nikoho nepotřebuje. Navíc má jako schopnost zimní spánek, což je podle mě nedoceněná vlastnost.

sobota 30. listopadu 2013

Smrt ze střechy nemocnice

zabíjí mě to.
užírá zevnitř.
připadám si jako
divák.
idiot.
člověk.

nesnáším to.
jen zavřít oči,
a přemýšlet...

Zastřelte mě!
zabijte mě!
nechci myslet!
Ne nad tím.
Ale v hlavě se mi to hemží.
a všichni jsou tak blbí.'
A našla jsem odkaz.
Odkaz, kde to Benedikt vysvětlil.
Ale nechci ho vidět.
nechci.
Počkám si do ledna.
nebo do Února.
Nebo do doby, než to natočí.
chci to slyšet z úst Sherlocka.
Ne Benedikta.

(tedy, jestli jsem to dobře pochopila.)

A začala jsem číst Ginsberga... A pokračuju s Bukowskim...

Závidím Pouličním Lampám (označení pro lidi se stejným iq jako ony lampy a se stejným počtem... Jako ony lamy)

ti nepřemýšlí... Tak nejsou roztomilí?



Spoiler pro každého, kdo neviděl poslední díl 2. série ze Sherlock bbc
Furiko:

Skočil do toho popelářskýho auta, co tam stálo. A odjíždí ze záběru, když se blíží Watson (proto do něj někdo narazil, aby ho zdržel. Zbytek má nejspíš domluvený s patoložkou. Možností je víc: 

1. Buď tam leží on nafetovanej (proto k němu Watsona nepustili).
2. Nebylo dořešený, koho viděli ty děti, takže tam může ležet ten dvojník, kterýho využil Moriarty.

Zdroj: http://www.serialzone.cz/serial/sherlock/diskuze/cteni/2566-to-je-jako-konec-/strana-5/#ixzz2mA11ca97


Wrong!
1. Watson měl otřes mozku, takže pozná mrtvolu, ale nepozná pravost. Proto do něj podle mě taky strčili. Poznal, že je mrtvej, ale nepozná jak dlouho.  Takže Moly měla přístup k mrtvolám. Tak co takhle, kdyby jedna SH nahradila? Pak co se stane? Budou chtít určit dobu smrti? Není problém! Zadejte to Moly. A JW v nejbližší době taky jeho mrtvolu, kvůli duševnímu zdraví nebude chtít vidět.  (Asi taky kraviny, ale podle mě je to tak.)

2. Nikoho. Taky tě můžu donutit, abys řval při každém uvidění určité tváře. Navíc děti zmanipulovat je lehčí. Stačí je nějak mučit, nebo něco podobně frustrujícího a ukazovat jim přitom obrázek určité osoby. (nebo jakýkoliv smysloví vjem může fungovat) Mozek si to potom spojí s daným podmětem a při každém obrazu toho člověka začneš řvát. Kopat, schoulíš se do klubíčka, jen abys to neviděla. Klidně jim mohly pustit aji záznam ze soudu. Pak k tomu aji jeho hlas stačí jako autodestruktivní tlačítko, takže žádný dvojník není potřeba!

neděle 24. listopadu 2013

Prázdno, místy vymeteno


r
Čtyři slova. 
nic víc,
stačí čtyři slova,
na vyjádření mého
živvota.
Nevím,
neznám,
nezajímám se,
nuda.

Říkám jim
4n.
Notak lítej!
Pro mě už je 
pozdě.
Zkoušej to dál
nemohu.
křídla, nenarostla.

A tak tu ležím
v posteli.
A zpívám si.
A cejtím se mizerně.
Všem všechno 
vychází.
Jen já jsem odehnala
Anett.
Jen já jsem 
tvořila jizvy.
A ostatní se
radují,
doufají
v zítřek.

Ale já ne!
Já doufám v 
včera.
"never gonna catch tomorrow!" Volové!

A všichni něco maj.
Všichni se trápí,
nebo jsou šťastní, 
ale já
nic.
Prázdno,
černá díra,
kam padaj pocity
a nic je nepustí
zpět.
ledová královna.
Eso v kartách.
Mince.
Černá osma.
Já.

Není nic
nudnějšího, 
než pocit 
absolutní prázdnoty.

Nic nechtěj,
nic nedostaneš.
Na nikoho se nespoléhej,
oni to neudělaj.
nikomu nevěř,
jen si ublížíš.
K nikomu se nevaž,
on by se mohl přivázat
k tobě.
Ale ono to bolí.
Ty dvě jizvy na zápěstí
z dřívějška.
To kamenné srdce.
Ten nezájem.
´Cause I´d  rather feel pain than nothing at all

Skarletky

nedávno jsem napsala povídku... zase. Au, ne, nekamenujte mě! Mě se líbí. A pokud vám ne, srovnejte se s tím!

Do nosu mi vletěla vůně Scarletek za oknem. Mé oblíbené růže.  Růže, které na sebe vážou tolik vzpomínek. Na první rande, na první noc, na první výročí. Na celý můj život. Neměla jsem je ráda, ale zároveň jsem je milovala. Nejsem schopna jim ublížit. Jsou jako já. V okolí ostatních růží malé, nevýrazné, ve špatných rukách zahynou. Nechtěla jsem, aby umřeli. Možná se s nimi ztotožňuji, ale je na tom něco špatného?

               Odešla jsem do kuchyně a vybalila nákup. Zrovna jsem chtěla dát mléko do ledničky, když zazvonil telefon.
„Neměla jsi zavolat?“
„Já měla moc práce s vybalováním.“
„Už je to měsíc!“
„Tak proč mi voláš?“
„Abych věděla, že jsi v pořádku, že ještě žiješ“
„Jo.. Za to promiň, právě jsem s tím chtěla něco udělat.“
„Tys mi chtěla zavolat?“
„Ne, oběsit se.“
„Vallerie!“
„Promiň, už musím končit,  rezaví mi žiletka.“
„Vellerie!“ Ukončila jsem telefonát, vybalila zbytek potravin a šla se umýt.

Voda ze mě nesmyla ani čtvrtinu mé mizerné nálady. A ani tomu nepomáhala stále se opakující věta „Mad worl“.  Obrátila jsem oči v sloup a zvedla telefon.
„Vallerie!“ Položila jsem. Vzápětí volala zas.
„Vallerie! Proč jsi mi nezvedala ten telefon!?“ Dva rozhovory s matkou za jeden den. Super! 

„Uvědomuješ si, že já o tebe mám starost?“
„Já tě o to neprosila“
„Vallerie! Proč nemůžeš být na chvíli milá!?“
„Vallerie usmívej se! Vallerie nebuť drzá! Vallerie, Vallerie, Vallerie!...“
„Tos přehnala! Já..“ Nechtěla jsem, aby pokračovala.Vím jak by to skončilo. Ona by brečela a já se cítila provinile. Ukončila jsem to a šla hodit mobil do záchodu. A fungovalo to. Ztichl.

               Druhý den ráno bylo pondělí. Vstala jsem v 7 Am. Vzala si na sebe první čisté oblečení, co jsem v tom bordelu na zemi našla a s pocitem, že bych si měla uklidit odešla do práce. „Hello!“ Zdravil mě soused na chodbě. Angličané jsou tak zdvořilí. Pozdrav jsem mu oplatila a s dobrým pocitem, že mě a mou rodinu rozděluje Baltské moře jsem popadla druhý dech do nového dne.

„Where are you! I was calling you!“ Vzpomněla jsem si na mobil v záchodě a vysvětlila šéfovi, že se mi rozbil telefon.
„Ok… Just working!“ Měla jsem ho ráda. Neříkal sice nic jiného, než že nadával, ale připomínal malou čivavu. Psa co štěká, protože se bojí. Něco takového nemůžete nesnášet.
A tak to šlo den za dnem. Psala jsem články do novin a chodila domů. Šéf na mě řval a já jsem z toho měla uspokojení, že někdo na mě řve ne kvůli tomu, jaká jsem. Až jednou, když jsem přišla domů, s hrůzou jsem si všimla postavy na židli.
„Co tu děláš? To nemáš svůj život?“
„Vallerie. My všichni o tebe máme strach!“
„Proč tu seš?“
„Máme tě rádi.“
„to je dobrý mami.“
„Vážně?“
„Jo, prej se to dá léčit!“
„Vallerie!“
„Neřvi na mě v mém vlastním bytě!“
„Tomu ty říkáš byt? Pomalu tu není kam šlápnout. Je to tu malé, studené. Toto není byt. Toto je plynová komora“
„Vypadni!“
„Cože?“
„Nebudeš mi dělat kázání o tom, jak mám žít! Jsem dospělá! Prostě vypadni! Zapomeň na mě! Nevolej mi!“
„Vallerie… Ale to přece…“
„Jde to! U mě to fungovalo.“

Matka neměla slov. Vstala a odešla. Beze slov, bez rozloučení, bez slzy. Když za ní klaply dveře byla jsem šťastná. Myslím opravdu šťastná. Teď si může řvát jak chce. Nenávidím ji! Ať si třeba chcípne! Mě už je to fuk! A s pocitem zadostiučinění jsem otevřela láhev Vína, uklidila, vyluxovala, zalila Scarletky a byla šťastná. Jméno jsem si nechala, ne proto, že bych ho chtěla, ale jako medaily. Nebo nevím. Možná jsem ho chtěla.

Když se nudím a najednou dostanu nápad


Pro všechny paranoidní důvody,
založit vojenský pochody
a povinnou účast v armádě,
ať všichni blbí na hromadě,
dělají štíty vládě.

Oh tak co,
vždyť času je dost,
než se seběhnou
na hrad všechny svině,
můžem být
klidně až v Kolíně!






neděle 17. listopadu 2013

Yeah! Sorry for that mom :D

když jsem zdrhla a koncert. To jsme s R. se rozhodli, že půjdeme na koncert. Mě to naši dovolili, ale R. ne. Tak když jim volala, tak prý nesmí. Tak jsem řekla našim, že jdu R. vyprovodit a v šalině jsem napsala našim, že nakonec na ten koncert jedu a že mám slabou baterku a ať si nedělají starosti, že jsem v pohodě. Následně jsem si vypla mobil a s R. se hystericky chechtala. Na každé zastávce jsmevyhlíželi něčí rodiče. Když jsme vystoupii, zjistili jsme, že ani jedna neví, kde to je. Věděli jsme jen, že to bude v melodce. Tak jsme se nezávazně vydali na cestu, aniž bychom věděli kam kudy jdeme. Tedy, sie jsme zabočili špatně, ale našli jsme to ani ne po pěti minutách... Muhehe.

V Melodce jsme si každá na kuráž koupili cocacolu a sedli si do rohu a čekali na koncert, dívali se ke vchodu a nadávali na zimu. Když jsme colu dopili, tak jsme šli okouknout záchod, jako možnou schovku před pronásledovatelem v podobě rodičů, policie, sociálky, pedofila... Když jsme se vrátili, tak jsme měli místo zasednuté. Tak jsme si přisedli k 5 klukům kolem 20 a jedné holce asi v jejich věku. Jeden, na jehož jméno si nepamatuju, tvrdil, že je mu 13. Pak jsme nadávali na mládež a histericky se smáli.. A řešili zásadní porblém. Ono tam bylo místo jen pro 6 lidí a nás tam bylo 8. Tak vždycky, když někdo šel koupit pivo, tak automaticky přicházel o místo. Já chvíli seděla na té holce, pak na tom, kterému bylo 13 a pak ten, co mu je 13 šel pro pivo, tak jsem dostala místo. Navíc jako bonus přinesli pivo i mě s R. Ale to se už k nám řítil nějakej čůrák s vestou zářivou a chtěl po nás pásek.
"Jakej pásek?"
"Tenhle pásek"
"Já nemám pásek, počkat, vy máte pásek? Jaktože nemám pásek?"
Vesťoun už trochu nasranej."pásek dosanou jen lidi nad 18"
"Jaktože máš pásek!" zeptala jsem se 13letého...
Vesťounovi došli asi nervy.
"To jsou vaše piva?" Zeptal se a ukázal na sklenice před náma, ze kterých jsme pravidelně pili.
"Ne to je moje!" a ten vedle mě a vzal moje a R. pivo, přičemž ona seděla naproti. Tak měl tři piva. Tomu chlápkovi to ale stačilo.
"Oni to tu kontrolujou?" A o tom se odváděl náš rozhovor dál, když najednou jeden začal pobrukovat Ruskou. A tak jsme  se nějak přidali a tak nějak se přidal  i nejbližší okruh kolem stolu. Kupodivu jsme si nevzpoměli nikdo na nic víc, než na jednu sloku... Tu druhou.

Najednou mi někdo klepe na rameno.
"Kdo to.. Dobrý den...." Byli to rodiče od R.  A tím to skončilo.. A matka mi ani moc velké kázání nedávala... :D Jen jsem měla zakázaný koncerty.... Což už taky neplatí... Yeah! Sorry for that mom.

zdravá duše se nachází ve zdravém těle a zdravé mysli

Tak co byste čekali? Výbuch emocí? Srdce rvoucí příběh? Smůla.

Včera mě A nazvala jako kopou hnijícího lidského masa. A měla pravdu. Ať si myslíte co chcete. Měla pravdu. Nemám potřeby se ospravedlňovat, za to, že jsem monstrum bez citu. Možná proto nechápu, proč Anett potřebuje, aby ji někdo objímal, proč všichni touží po pozornosti, nebo proč se lidi rozčilují.  Ale jako herec jsem dokonalá. A byla první, kdo si toho všiml. (Co tak vím) A tak jsem se rozhodla popsat jeden můj den. Celí den. Mé myšlenky (ne všechny... Tolik vás trestat nebudu.)

Zdravá duše se nachází ve zdravém těle a zdravé mysli.

Já mám nádor (obrazně řečeno) a zvrhlou mysl. Proto neočekávejte slitování, nebo něco na ten způsob :D

pátek 15. listopadu 2013

Andělíčku můj strážníčku, běž s tou tvojí péčí do prdele

Spolusedící řeší problémy s rodinou. Je z toho celá špatná a všechno. Nelituju ji. Nezajímá mě to nijak zvlášť. Spíše mě irituje fakt, že má problém a já jsem 4ever happyend. R. má snoubence až v Kladnu a vidí se max. jednou za 2 týdny. Moje láska bydlí u Brna. A (nová osoba) se zamiloval její přítel zpět do bývalí. Navíc se před ní líbal s cizí holkou. A mě by nikdy moje zlatíčko nepodvedlo. (Doufám...) (O mě už se to bohužel říct nedá...) A tak přemýšlím proč chci cítit bolest? Proč chci, abych trpěla? Abych byla sama? U R. je to jednoduché. Tak chce být něčím zajímavá. Ale u mě?

´Cause I´d  rather feel pain than nothing at all.

Štve mě to. To že všichni cítí jak jim buší srdce, motýlky v břiše a já vše vím jen intuičně. Vím koho mám ráda, vím koho miluju, ale tím to končí.

Včera jsme si povídali o tom, že emoce řídí náš život a mozek se snaží marně pouze ovládat emoce. Ale co když je to naopak? Prý si to nedokáže představit. Prý je to nejspíš nepravděpodobné a ojedinělé. Ale nedokáže říct, jestli je to dobře nebo špatně. JE TO ŠPATNĚ! Ten pocit, když jste s někým, koho milujete, ale necítíte nic. Ten pocit, kdy svět vnímáte jako sen, halucinaci, počítačoví program, příběh v knize, ale já nejsem hlavní hrdina. Ani hlavní záporák. Jsem pouhý prostý a bezmocný ovčan, co se mihne kolem, když bude mít štěstí, a nikdo nebude vědět, co se s ním stane. Naprosto nezajímavé křoví, pozadí kulisa, sloužící, pro dokonalí svět někoho jiného.

A proto se vás nakonec ptám. Jste spokojení? Máte se rádi? Máte někoho rádi? Má někdo rád vás? Je to váš příběh?